Jan Krtička
Jako Rašómon

Název výstavy si autor vypůjčil od kultovního snímku Akira Kurosawy Rašómon z roku 1950. Jako první z Kurosawových filmů vzbudil ohlas na mezinárodní scéně. Příběh se odehrává ve středověkém Japonsku. Pod střechou polorozpadlé brány Démonů (Rašó-mon) se setkávají tři muži: mnich, dřevorubec a pocestný. První dva se vracejí ze soudu s banditou Tadžomarom. Postupně se dozvídáme, že v lese byla zneuctěna žena a zavražděn její manžel. Tento ohavný zločin je vyprávěn ze čtyř různých úhlů pohledu čtyřmi různými lidmi, abychom zjistili, že každý z nich lže a vyprávění si vylepšuje tak, aby sám sebe viděl v lepším světle. 

Tuto analogii k filmovému vyprávění transformuje autor do podoby zvukové instalace, která se skládá z deseti samostatných reproduktorů umístěných na stěnách po obvodu místnosti. Každý z reproduktorů přehrává vlastní záznam individuálního popisu setkání diváka s interaktivním, avšak nepřístupným objektem vystaveným v druhé místnosti. Každá nahrávka reprodukuje jiný příběh. Autor tak navazuje na své dřívější projekty, kde zkoumal možnosti verbálně popsat určitou osobní zkušenost, uměleckou akci, či výtvarné dílo („Výchozí pozice“, 2015, Galerie E. Filly v Ústí nad Labem; „Vyprávění“, 2014, Karlín Studios; „Jezdím do“, 2014, Meetfactory). Jedná se o konceptuální praxi transformace vizuálních podnětů do zvukové formy. Stejná událost je popsána a reflektována nezávisle na sobě několika různými lidmi. Tato analogie odkazuje k ontologii francouzského filosofa Alaina Badioua, jak ji podal ve svém základním díle Bytí a událost (L'être et l'événement, 1988) a výkladu čtyř základních "idejí": mnohosti, události, pravd a subjektu.  Jan Krtička tak zviditelňuje problematiku interpretace a reinterpretace subjektivních „pravd“, subjektivních obsahů v mnohosti… či možná vykládá Badiouvu transpozici pojmové dvojice jedno/mnohé na dvojici jsoucno/bytí.

Objekt je něčím mezi velkými buddhistickými modlitebními mlýnky a válci s jízdními řády, jak jsme je donedávna vídali na vlakových nádražích. Místo tištěné informace nebo rytého ornamentu je však pokrývá spirálovitá kresba z magnetofonové pásky. Otáčením přejíždí po pásce magnetofonová hlava a přehrává záznam. Ten je na hranici srozumitelnosti, neboť divák jej moduluje rychlostí a směrem otáčení. Nahrávky obsahují krátké úryvky nebo věty vytržené z textů západní duchovní tradice odkazující ke ztišení a meditaci (stavu, jenž může nastat při dlouhém čekání). Objekt je ohrazen muzejní zábranou, takže divák se nemůže k němu přiblížit a vyzkoušet jej. Jsme tak odkázáni na individuální popis a interpretaci „anonymních lidí“, jež určují vztah k viděnému objektu a jeho formě.

Jan Krtička (*1979) se ve své práci pohyboval dlouho na hranici sochařského objektu a instalace. Podstatný pro něj byl prostor a kvality materiálu a snažil se nabídnout divákovi intenzívni zkušenost prožitku místa. V poslední době ho zajímají možnosti dokumentace díla, hledá způsoby kódování a přenosu informace o uskutečněné situaci, nebo procesu: manipuluje fotografie ze svého portfolia, nebo je nahrazuje slovním popisem, který poté prezentuje ve formě nahrávky. V posledním období se zaměřuje na přepis vizuálních podnětů do zvukové formy (nevizuální). Je reprezentantem generačních přístupů ke vztahům vizuálního obrazu, hudby, zvuku a času. V roce 2006 absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, ateliér sochařství Jana Ambrůze a v roce 2014 Fakultu umění a designu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Vizuální komunikace. Spolupracoval na mnoha výstavních projektech jako kurátor („Vyprávění“, 2014, Karlín Studios; „Výchozí pozice“, 2015, Galerie E. Filly v Ústí nad Labem). Často spolupracuje s umělcem Janem Proškem.

www.jankrticka.com