Movement is beautiful

Moje maminka vzpomíná na okamžik, kdy jako malá holka čekala na návsi rodné vesnice v podhůří Vysočiny ve frontě na prací prášek Sam. Dodnes si pamatuje, že zrovna kvetly pampelišky, pamatuje si, co měla na sobě, i jaké bylo počasí. V ten moment se ozvalo hlášení místního rozhlasu oznamující, že z kosmodromu Bajkonur podnikl první let do vesmíru sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. Mámě bylo jedenáct let a věřila tomu, že když mohl první člověk odletět do vesmíru, do pár let bude na Měsíci a pak už stačí jen krůček k přistání na Marsu a následně nám bude patřit celý svět. Když jsem byla stejně stará jako matka v onen den, už jsem tomu nevěřila. Přesto Clarkův román 2001: Vesmírná odysea, napsán v době mládí mých rodičů, ve mě vzbuzoval představu, že s novým tisíciletím náš svět buď skončí, nebo se radikálně promění. Fakt, že nic takového se nestalo, a že případné změny se vkradly do společnosti i našich životů tak nějak postupně a nepozorovaně (jak jinak), chápu jako příčinu toho, co bych nazvala koncem utopie.

Vesmírnou odyseu však nezmiňuji náhodou. Na videu Sexuální boj komodit, ač vypráví jiný příběh, vidíme archetypální prvky - archeologický nález úlomku kosti i geometrický kvádr - které mohou začátek Clarkova příběhu evokovat. Autory tohoto videa jsou Pavel Sterec a Vilém Novák, jejichž primárním cílem bylo parafrázovat knihu Wilhelma Reicha Sexuální boj mládeže z roku 1932, v níž marxista hledá vztahy mezi socialistickou revolucí a sexuální touhou. Sterec s Novákem posouvají rekvizity do současnosti, kdy touhu po revoluci nahradila touha po zboží a nutkání hromadit majetek. Téma zpracovávají - podobně jako autoři dalších dvou videí Jakub Roček a Tomáš Moravec - s přesností a citem pro detail. I u Ročka s Moravcem se díváme na trojrozměrné animace rotujících předmětů, které - zasazené do společného kontextu - získávají nových možností interpretace toho, co předměty mohou představovat a co mohou - utopistickou optikou - parafrázovat splněné i neuskutečněné touhy a přání. Všechna tři prezentovaná videa jsou krásná, mají však v sobě také cosi znepokojivého, možná místy až ve své dokonalosti nepříjemného. Hlas na jednom z nich se přitom ptá, který ze světů chceme učinit skutečným. Není nově nabytá lidská dovednost vytvořit dokonalý třídimenzionální obraz jakékoli věci s naprostou přesností více splněným utopickým snem, než hromadná migrace na jinou planetu? Realizace tohoto snu nás možná naplňuje méně vzrušujícími pocity, než pohled na Matthewa McConaugheyho, kterak proniká červí dírou, protože jsme jej nesnili tak intenzivně. Přesto bychom si skrze něj mohli uvědomit, že v jisté vizi technologicky pozměněné budoucnosti už vlastně žijeme. Žijeme ve světě, v němž jsme si místo dálek vesmíru zvolili fetiš k věcem. Můžeme jej přijmout, můžeme s ním bojovat, můžeme jej odmítat, můžeme jej obdivovat, můžeme jej pozorovat. Či si jej nechat zprostředkovat skrze umění. A není nutné kvůli tomu létat do kosmu.