Tektonika paměti - Pohyby osobních vzpomínek v českém a slovenském umění mladé generace

Paměť fungující na základě zvláštní, těžko vysledovatelné logiky. Rodinné historie, osobní vzpomínky, jejich příběhy a proměny, které se předávají z jednoho člena rodiny na druhého. Struktura obrazu pomíjivé, individuálně viděné skutečnosti, tvoří východiska chápání současnosti našeho kulturního prostoru. Tak by bylo možné popsat téma osobních vzpomínek v nejmladším českém a slovenském vizuálním umění. Prostřednictvím rodinného příběhu se mladí umělci dotýkají mimo jiné i obecně stále naléhavé potřeby společnosti vyrovnat se s nedávnou historicko-politickou minulostí obou zemí. Nepoužívají kategoricky jasná vyjádření. Vyjadřují se esenciálním jemným obrazem, subtilním záchvěvem vnímání, prostřednictvím vnitřně prožitých, zasutých emocí, které uvízly v jejich paměti nebo v paměti jejich nejbližších. V českém i slovenském umění se vzpomínka, paměť a historie objevují jako námět výtvarných děl spíše sporadicky nebo ve velmi zobecňující rovině. Námět se prosazuje až nyní, jak na slovenské, tak na české výtvarné scéně, v mimořádné šíři a jedinečném subtilním výrazu.

Výstavu Tektonika paměti pro Dům umění města Brna připravily kurátorky Lucie Machová a Anna Vartecká ve spolupráci s Galerií Emila Filly v Ústí nad Labem, kde se výstava konala v užším výběru umělců. Dům umění města Brna představuje finální koncepci výstavy, jejímž prvotním impulsem byl studijní text L. Machové inspirovaný mimo jiné dílem německého literárního teoretika a kulturního antropologa Andrease Huyssena Přítomnost minulého – urbánní palimpsesty a politika paměti (2003), ve kterém se autor obrací i ke způsobům přenosu a uchovávání osobní paměti. Představuje tak čtenáři člověka jako bytost přirozeně reagující na vnější svět, když si na základě vlastních vzpomínek vytváří svou historii a hledá své místo ve světě. Inspirativní je i Huyssenovo uvažování o některých projevech současného umění, ve kterých nachází stopy minulosti a které přibližuje pomocí literárně-vědné metafory palimpsestu, tj. textu skrytého pod jiným textem. Představa uměleckého díla jako palimpsestu zde funguje jako metafora vrstev, z nichž jedna překrývá druhou, vstřebává ji a přepisuje. Potvrzuje tak, že jakákoli práce s pamětí je vždy znovu opětovným sesbíráním, vytříděním a zobrazením minulé skutečnosti. Kurátorky výstavy nejvíce inspirovala mnohovrstevná a dynamická povaha paměti. Je to systém s množstvím vazeb propojujících prvky uvnitř tohoto systému spolu s dalšími komponenty psychiky. Mezi základní vlastnosti paměti patří schopnost přijmout a udržet si informace a následně umožnit jejich vybavení. Samotné vybavování i ukládání je nicméně (re)konstruktivní proces. Člověk si v jeho průběhu dotváří informace přicházející k němu z vnější reality. Při rekonstrukci doplňuje chybějící místa ve vzpomínkách pravděpodobnými údaji, při konstrukci bezděčně vytváří jejich nové obsahy. V paměti tak neexistují žádné ukončené a uložené ideály, ale pouze paměťové stopy, které se vždy znenadání vybaví a dají volný průchod lidské představivosti. Podle Huyssena umělec skrze tyto stopy rozšiřuje časoprostor díla a vyzývá diváka, aby přešel za jeho materiální podstatu a vstoupil do dialogu s jeho rozšířeným časovým, historickým a osobním rozměrem.

Architektonické řešení výstavy v Domě umění se přímo inspiruje tématem tektoniky paměti. Architekt Jan Pfeiffer jej vnímá jako situaci, kdy se noří do prostoru vzpomínek a po té se opět navrací, vystupuje do času přítomného. Proto je i výška vestavěných dvou stěn/objektů vzestupná, po dosažení centrálního prostoru klesající a v závěru diváka opouští. Koncepce půdorysu vychází z druhého inspiračního zdroje: na plán galerie je umístěn jeden z Rorschachových znaků, jeho osová symetrie koresponduje se symetrií prostoru. Obvodové linky znaku jsou následně použity jako volná inspirace pro tvarosloví stěn.