Šnečí ulita, ptačí budka, lastura mušle, chatrč, bedna, zásuvka, sklep a půda – to vše jsou pro francouzského filozofa Gastona Bachelarda prostory domova. Ve své knize Poetika prostoru je označuje jako šťastná místa, protože vzbuzují v člověku prastarý pocit důvěrnosti a bezpečí. Cítit se doma nemá ani tak moc co dělat s konkrétním domem, příbytkem nebo místem k spánku, ale spíš s příslušností k danému místu, člověku nebo kulturnímu prostoru. Podle Bachelardova pojetí je dům souborem obrazů. „Jakási přitažlivá síla obrazů je soustřeďuje kolem domu. Dá se prostřednictvím vzpomínek na všechny ty domy, kde jsme nalezli útočiště nebo v nichž jsme toužili bydlet, rozpoznat intimní a konkrétní podstata, vysvětlení specifické hodnoty všech našich představ bezpečného domova?“ Výstava Stavy nejistých domovů se snaží vysledovat mnohavrstevné souvislosti tématu domova a současně zkoumat jeho významové posuny v posledních desetiletích. Důležitým referenčním bodem je přitom průkopnická výstava Womanhouse, kterou připravily umělkyně Judy Chicago a Miriam Schapiro v roce 1972 v Kalifornském institutu umění a která poprvé ve velkém stylu otevřela téma domova spojené se společenskou rolí ženy a její práce. Výstava Stavy nejistých domovů se soustředí na vztah mezi člověkem a prostorem, na život v rozličných domech. Pojednává o vlastnictví nebo ztrátě vlastního domu, začlenění a vyloučení, příslušnosti a přežití. V souboru prezentovaných obrazů reflektují umělci a umělkyně komplexní otázku další obyvatelnosti světa.