Igor Zhoř

Výstava připravená ke 100letému výročí narození Igora Zhoře představí osobnost výjimečného brněnského pedagoga a teoretika výtvarné výchovy, autora publikací o soudobém českém i světovém výtvarném umění, kurátora, kritika, organizátora a iniciátora výtvarného kulturního dění, který významným způsobem formoval brněnskou scénu druhé poloviny dvacátého století. Zhořova koncepce výtvarné pedagogiky, integrující výtvarné i akční podoby současného umění skrze vlastní tvůrčí zážitek, předznamenala a ovlivnila podobu současné edukační galerijní praxe.   

Výstava představí šíři Zhořových teoretických, popularizačních, vzdělávacích i organizačních aktivit formou přístupné a interaktivní instalace, která bude mít formu koláže, sestavené z nejrůznějších archivních materiálů, výtvarných děl ze Zhořovy sbírky i několika současných uměleckých intervencí a performativních doprovodných programů, které přiblíží koncepci Zhořovy výtvarné pedagogiky. Ve spolupráci s rodinou Igora Zhoře bude možné představit řadu unikátních archivních materiálů, zahrnující vedle textů, katalogů, publikací nebo korespondence také fotografie z výtvarných akcí, vlastní Zhořova konceptuálně pojatá PFka, sbírku sirek i výtvarných děl inspirovaných ohněm, stejně jako ukázku z obsáhlé výtvarné sbírky, která je dokladem Zhořových přátelských vazeb s několika generacemi výtvarných umělců a umělkyň, především z tzv. brněnského okruhu. Jedná se například o práce Dalibora Chatrného, Leonida Ochrymčuka, Jana Wojnara, Pavla Rudolfa, Jana Steklíka, J. H. Kocmana a řadu dalších.

Součástí výstavy bude několik současných uměleckých intervencí, například práce Terezy Velíkové, která se věnuje Zhořovým textům z oblasti výtvarné pedagogiky, nebo skupinové doprovodné programy se současnými umělci pojatými jako performativní akce se zapojením veřejnosti.

Igor Zhoř (1925 – 1997) působil v letech 1959-1970, do zákazu činnosti, na Katedře výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě UJEP v Brně. V padesátých letech byl teoretikem poválečné brněnské výtvarné skupiny Profil 58, v roce 1960 společně s Adolfem Kroupou založil při Domě umění klub Mladých přátel výtvarného umění, v šedesátých letech vytvořil koncepci didaktického výstavního bloku s názvem „škola vidění“, stal se členem československé sekce INSEA, zaměřené na otázky teorie výtvarného vzdělávání. V roce 1967 inicioval vznik městské Galerie mladých, zaměřenou na prezentaci mladých umělců a absolventů uměleckých škol. V letech 1965 – 1970 působil jako komisař Galerie Jaroslava Krále v Domě umění, kde spolupracoval se soudobými českými umělci a teoretiky na progresivním výstavním programu. Od začátku sedmdesátých let, kdy nemohl veřejně působit, pokračoval v teoretické činnosti a působil jako lektor výtvarných kroužků pro neprofesionální výtvarníky. Pod pseudonymy publikoval články do periodik a přispíval do samizdatových sborníků. Po roce 1989 se vrátil jako vedoucí Katedry výtvarné výchovy, kde byl jmenován profesorem. V roce 1993 byl jedním ze zakladatelů Fakulty výtvarných umění při VUT v Brně a autorem koncepce a učebních plánů školy. Ve škole dále působil jako vedoucí kabinetu teorie a dějin umění, v roce 1997 byl jmenován děkanem. Od padesátých let připravil a podílel se na velkém množství významných výstavních projektů, spolupracoval s řadou umělců a výtvarníků, publikoval řadu publikací, např. Hledání tvaru (1967) o současném světovém sochařství, Škola výtvarného myšlení (1987), Proměny soudobého výtvarného umění (1992).