Ohlédnutí Jimeny Mendozy za výstavou Cuerpo V

V pátek 26. dubna proběhlo v rámci Brno Art Week 2024 vysílání Rádia Gotika, průběžného performativního projektu Anny Prstkové. Hostem vysílání byla mexická umělkyně Jimena Mendoza, která v něm krátce promluvila o výstavě Cuerpo V. Přinášíme vám záznam a přepis tohoto rozhovoru.

JIMENA:
Výstava je kompletně koncipovaná pro daný prostor. Nemohla by existovat bez toho, co si prostor vyžádal, takže všechna rozhodnutí jsou přesně daná. Myslím, že by bylo velmi těžké instalaci znovu vystavit, nebo by se musela úplně změnit. Zároveň je to ale dar. Například mě tady ohromila okna. Během dopoledne jimi prochází úžasné přirozené světlo a odpoledne zase slunce vytváří vzory v mých vzorech. Je to něco, co jsem nevymyslela, nemohla to ovlivnit, ale ono to tam zkrátka je – stejně jako sám život. Tato setkání, odehrávající se mimo naše rozhodnutí, jsou úžasná.

Celá výstava je hodně o keramice. Použití dalších materiálů narušuje její výsadní postavení, například ty černé plastové ruličky – přinášejí něco, co je mnohem industriálnější, jsou takovou ošklivou věcí. To se mi líbí, hledám něco, co rozbije tu výchozí krásu a harmonii.

ANNA:
Na vernisáži jsem měla v prostoru pocit něčeho velmi známého, ve smyslu že jsem nezažila pocit nějakého šokujícího překvapení nebo něčeho, co by mi úplně rozkolísalo náladu, a to byl pro mě velmi zajímavý pocit. Možná mě motivoval i název výstavy a snaha přistoupit k prostoru jako k tělu, jako k něčemu, co je měkké a lákavé.

JIMENA:
To je zajímavý dojem, protože lidé mi často říkali: „Ale já žádné šaty nevidím. Kde jsou?“ Já jsem přitom předtím říkala, že se odkazuji ke kostýmům. Je pro mě důležité, aby moje díla zabydlela prostor, aby působila tak, že v prostoru cítíte jejich přítomnost. I z toho důvodu jsem navrhla veškerý nábytek, který je součástí expozice. Tento nábytek zve k tomu, abyste zůstali s díly, nikam neutíkali, ani jen tak neprocházeli okolo. Asi je to tochu existenční věc, možná trochu patetická.

Je pro mě důležité, že tato výstava je jedním samostatným dílem. Některé části mohou být hezké samy o sobě, ale je to velmi komplikované, protože některé věci nelze vystavit samostatně, když chybí veškerý kontext. Jednotlivá díla jsou velmi propojená. Hodně pracuji s prostorovou kompozicí. Člověk chodí, dívá se, a když se vrátí, naskytne se mu úplně jiný pohled.

ANNA:
Takže ta výstava má nějaký příběh.

JIMENA:
Spíše jsem se snažila zachovat čistý potenciál jednotlivých částí instalace. Mnoho z jejích elementů by se mohlo úplně změnit, nebo být jinak udělané a jinak vystavené. Nejsou uzavřené nebo pasivní. Jako když si řeknete: „Dobře, tohle dílo je hotové.“ Tyto jednotlivé části nejsou uzavřené, nejsou hotové a mají možnost se měnit. Například na začátku jsem si říkala, že některé kusy udělám jinak, ale nakonec mám pocit, že toto je stav materiálu, ve kterém mají být.

Převzaté předměty ve své tvorbě téměř nepoužívám. Myslím, že to je moje sochařské poslání, vyrobit něco, co neexistuje, něčemu vdechnout život. Samozřejmě bych měla zmínit, že nejsem badatel, ale hodně pozoruji ostatní. Chodím do knihovny, cestuji, dívám se, když někde někdo sedí, říkám si aha, podívejme se, jak to vypadá. Mám hladové oči. Je pro mě velmi zajímavé dělat věci, vyrábět je, také jsou pro mě velmi důležité ruce a měřítko, rozměr děl. I když vypadají rozměrně, jsou to velmi miniaturní kousky. Řekla bych, že jsem sochařka, ale sochařka, která pracuje v interiéru na stole. A většina mých děl také do interiéru patří.

Mám velmi silný vztah k objektům, ale tyto objekty jsou, řekněme, zdomácnělé. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které hledám, i pokud jde o design nebo architekturu. Všechny vystavené práce vznikly v mém ateliéru, který má možná tři krát tři metry, je malý a plný věcí. Je to taková skrýš, při práci potřebuji soukromí.

Hodně kreslím. Všechno se poprvé odehrává v kresbách, což mi hodně pomáhá, kreslení je nejlepší. V kresbách je možné všechno, člověk může zkoušet a zkoušet a pak vizualizovat a vybírat. Také mi to pomáhá nevytvářet odpad, protože nemusím pořád kupovat materiál, přemýšlet, pochybovat, je to přímočařejší, ale pořád imaginativní. Když pracujete s keramikou, jste vždy otevřeni neúspěchům, chybám, nehodám, a někdy to nakonec vaše dílo i vylepší. Nemůžete vždy předvídat, co s konkrétním materiálem udělá teplo, a spoustu dalších věcí, které nemůžete ovlivnit. Je to jako život nebo jako sen.

Původní záznam najdete k poslechu na našem Soundcloudu: