Ohlédnutí za výstavou diplomantstva FaVU VUT 2024

Výstava diplomových prací FaVU VUT byla v roce 2024 zaměřena na individuální přání a potřeby absolvujících, jejich reálné a různorodé uplatnění uvnitř i vně uměleckého provozu. Při této příležitosti vznikly i dva rozhovory, v nichž kurátorky Bára Trnková a Kača Olivová s absolventkami Eliškou Jedličkovou a Denisou Ponomarevovou přibližují průběh výstavy i doprovodného programu a přidávají své osobní postřehy a prožitky, které si z celého projektu odnášejí. Kompletní záznamy najdete k poslechu na Soundcloud.

Bára Trnková: Výstava určitým způsobem navazuje na publikaci FaVU 30 Lenky Klodové ve spolupráci s Evou Kneblovou, Annou Remešovou a Genderovým informačním centrem Nora. Obsahuje výpovědi několika absolvujících, analyzuje data ohledně jejich uplatnění, spokojenosti a dalších věcí. My v našem projektu bereme v potaz realitu uplatnění, uvědomujeme si, že ne všichni absolvující nastoupí dráhu aktivní umělecké tvorby. Což zároveň neznamená, že neuspěli nebo že jejich profilace je nedostatečná. Jde o to, že člověk často potřebuje komplexní zázemí – vhodné sociokulturní a ekonomické podmínky, znalosti a kontakty, aby mohl svoji tvorbu „rozběhnout“. Nechtěly jsme to, že se řada absolventů po škole věnuje něčemu jinému, vnímat jako nějaký handicap nebo nedostatečnost, chtěly jsme se od tohoto hodnotícího pohledu oprostit. Ptaly jsme se absolvujících, jaké mají plány do budoucna a co by jim pomohlo při přechodu z života ve škole do života po škole. Čtrnáct z nich mělo zájem dozvědět se více informací ohledně OSVČ, tedy podnikání, dvanáct projevilo zájem o program zaměřený na uměleckou kariéru, deset se zajímá o doktorský umělecký výzkum, sedm o pedagogickou praxi, dva o kurátorství, jeden o neziskovky a jeden o prodej umění. To vše jsme reflektovaly v podpůrném programu.

Kača Olivová: Na tu uměleckou část, kde jsme se například zabývali tím, jak vypadají portfolia, jak se píšou open cally, jak vypadá artist statement, jak se dostat na uměleckou rezidenci, jsme pozvali Karinu Kottovou a Piotra Sikoru. Karina je kurátorka, teoretička, toho času končící ředitelka společnosti Jindřicha Chaloupeckého, a Piotr je taky skvělý kurátor a teoretik. Kromě toho jsou pár a nás zajímala i dualita hlasů, jak každá osoba vnímá dané téma trošku jinak nebo má jiné zkušenosti. Na program týkající se uměleckého výzkumu jsme pozvali Magdu Stanovou, která vyučuje na AVU a představila nám umělecký výzkum v českém kontextu. Doplnila ji Markéta Dolejšová, která brzo také začne působit na AVU a věnuje se výzkumu hlavně v zahraničí. Pro téma OSVČ jsme přizvali Ondřeje Mertu, umělce a byznysmena, který společně s Vaškem Pelouškem a Ondrou Homolou založil Bastl Instruments a během pár let se jim povedlo vypracovat na mezinárodní úroveň, ale kromě prodeje pořádají i workshopy a prezentují svou práci v galerijním kontextu. K němu jsme přizvali fotografku Evu Rybářovou, která je velice žádanou dokumentaristkou výstav a zároveň má vlastní uměleckou praxi. A na pedagogický program jsme přizvali Oldřicha Bystřického, který řídí elektorské oddělení v Národní galerii, a Andreu Kaňkovskou, která má praxi z výuky umění na různých stupních, nejčastěji středoškolském, a také vede galerijní workshopy.

BT: Líbilo se mi, jak Karina mluvila o tzv. plain language. Já jsem zrovna ten typ, který si neuvědomuje, že používá slova, kterým ostatní nemusí rozumět, protože jsou příliš odborná nebo je jejich obsah spojený s diskurzem, který ne každý zná. A Karina mluvila o tom, že pokud chceme zprostředkovávat informace o tom, o co nám v umění jde, je dobré používat jednoduchý jazyk. Hned jsem to použila při svém proslovu na zahájení výstavy v galerii G99, a podle reakcí lidí to opravdu mělo efekt. U Piotra mě zase zaujalo, jakým způsobem jednak předal obrovské množství velmi praktických informací o open callech, a zároveň prozradil, že úspěch většinou spočívá v dvoukolovosti. Nejprve se seznámit s daným místem a lidmi, kteří tam působí, a tím zjistit, jakým projektem je vhodné reagovat na ten konkrétní open call. Z programu Magdaleny mi přišlo zajímavé, že umělecký výzkum je v podstatě etablování vlastní umělecké metody jako postupu, kterým něco velmi specificky zkoumáme a přicházíme na věci, které by nám jinou metodou unikaly. Ondra pak mluvil o tom, že aby vůbec mohl Bastl Instruments začít budovat, potřeboval v prvé řadě důvěru člověka, který mu poskytl peníze. Také mluvil o tom, že je potřeba cestovat, jet na místa, která jsou důležitá v oboru, ve kterém se chcete uplatnit – ať už jsou to festivaly nebo přehlídky. Získat kontakty, zajímat se. Další zajímavý postřeh byl, že co vás nebaví dělat, delegujte na toho, koho to baví. Že jsou věci jako například papírování, které nás mohou unavovat a zdržovat, a v takovém případě se vyplatí zaměstnat někoho, kdo má tu činnost rád. Pak se můžete věnovat tomu, co baví vás a rozvíjet se.

KO: Ale zároveň mám pocit, že to není něco, co jde udělat od začátku. Na začátku to prostě musíš všechno zvládnout sama, a i takové zkušenosti jsou skvělé. Ještě mi přišlo hezký, jak mluvil o jejich komunitě, že se podporují navzájem a že i oni jako firma podporují jiné začínající firmy, protože ví, kolik podpory dostali oni.

BT: A Eva mluvila o tom, jak pro ní bylo důležité učit se od zkušenějších a od lidí, které obdivuje.

KO: Oldřich mluvil o historii galerijní pedagogiky a o tom, kam se vyvíjí dnes, jaký typ služeb nabízí a jak je možné se v ní uplatnit, i když člověk žádné pedagogické vzdělání nemá. Přestože už se galerijní pedagogika dá i studovat, tak je dobrým prostorem pro uplatnění se, protože přináší postupy, které jsou často blíž umělecké tvorbě než třeba pedagogice. Andreina část byla spíš konverzační, lidé se hodně ptali a ona sdílela svoje zkušenosti s výukou od mateřských školek přes základní, střední až po galerijní pedagogiku. Jedním z jejích tipů bylo například, že v případě zájmu o takovou práci je dobré se domluvit s některou institucí a přijít na náslech, podívat se na workshop a tak zjistit, jestli to opravdu je práce pro mě. Často se pak s tou danou institucí dá navázat spolupráce.
Důležitým programem, který se uskutečnil hned na začátku výstavy, byla rodičovská komentovaná prohlídka. Důležitá byla proto, že jsme si přáli navázat kontakt s rodiči a dalšími blízkými, kteří často galerijní prostor neznají. Chtěli jsme nejenom, abychom my jim ukázali výstavu, ale aby i oni s námi sdíleli své zkušenosti.

BT: Já jsem z toho byla naprosto nadšená a dojatá. Většinou se začalo tím, že autor nebo autorka představil krátce své dílo a záhy se začali zapojovat blízcí s nejrůznějšími vzpomínkami. Líbilo se mi vidět, jak jsou na absolvující hrdí nejen proto, že vystudovali školu, ale i na jejich práci. Zároveň tam byly skryté nebo explicitní dialogy vedené napříč rodinným zázemím a určitou ideologií, která se objevuje na jedné i na druhé straně. Byly bychom rádi, kdyby se něco podobného opakovalo v budoucnu i s účastí pedagogů, protože to byl velmi silný zážitek a pro mě osobně vrchol celé té naší vzájemné snahy.

KO: Nad vztahem rodiny k dílu dětí často přemýšlím. Někdy třeba rodina nemusí souznít s tím, co děti dělají, nerozumí tomu nebo se jim to nelíbí. Takže mi přišlo strašně zajímavé, jak příjemné a vřelé prostředí na té komentovce vzniklo, že se dařilo komunikovat i věci, které jsou jinak složité, a že ten pocit hrdosti snad převážil nad nesoulady.

BT: Navíc ta díla byla najednou vidět v kontextu ostatních vystavujících a jsem si jistá, že došlo k mnoha poznáním, ke kterým by jinak nedošlo.

KO: Věřím, že to všechno hrálo roli v tom, že se tam rodiče a další blízcí cítili dobře, že to pro ně nebyl ten nepochopitelný galerijní provoz, ale prostor, ve kterém se mohli zabydlet.

BT: Roli hrál i moment ocenění, protože rodiče své děti většinou podporují, a zde mohli docenit i ten samotný výsledek. Ještě jsem nezdůraznila, že velmi zajímavým výsledkem je, že jsme na výstavu dostali mnoho pochvalných reakcí. To znamená, že byť jsme se nezaměřovali na jednoznačné uchopení koncepce, tak se podařila skvělá výstava. Je to také o tom, že ta díla jsou skvělá, je to silný ročník, který předvádí špičkovou práci. Jsem přesvědčena, že řada absolvujících se uplatní v uměleckém provozu a hrozně jim to přeju.

KO: Velkou zásluhu mají i architektky Eva Truncová a Karolína Munková, které věnovaly velkou péči a práci tomu, jak jednotlivá díla postavit vedle sebe, jak je představit, kolik jim dát prostoru, aby si navzájem neubližovala a podporovala se.

BT: To bylo i naše zadání, že výstavu nebudeme zaštiťovat koncepcí, ale výsledek vznikne z péče o jednotlivá díla. Myslím, že se tato strategie osvědčila. Byť jsme do poslední chvíle nevěděli, jak to dopadne, protože když se jde touto cestou, tak nikdy není stoprocentně jisté, že se ti lidé domluví a budou se navzájem respektovat a že najednou začnou vystupovat narativy, které by zanikly v případě, že bychom zvolili jinou strategii. Stálo to všechno na souhře skvělých lidí, a sedlo si to krásně. Mám z toho velkou radost.
Ještě bych zmínila katalog výstavě, který je k dispozici na obou výstavních místech, ale jenom k prohlížení, protože je neprodejný. Autory grafického designu výstavy i katalogu jsou Daniel Weber a Ondřej Zábojník. Opět vycházeli z našeho zadání individuálního a demokratizujícího přístupu, který vyřešili tím způsobem, že celá publikace je spojená spirálou – můžete ji otevřít na jakékoliv straně, jako by to byla úvodní stránka. Součástí katalogu jsou nálepky, které jsou i na vizuálu výstavy, a jejichž počet odpovídá počtu vystavujících. Také jsme se zeptali každého absolvujícího, kdo by jim měl napsat anotaci, případně jsme jim pomohli s výběrem, pokud sami nevěděli. Bylo pro nás důležité, aby texty nepsal jeden nebo dva lidi, ale že se vystavující mohli spojit s osobnostmi, které je zajímají nebo které rozumí jejich dílu. Zároveň se autoři a autorky textů mohli seznámit s tvorbou vystavujících a třeba zvážit spolupráci do budoucna.

KO: I vizuální část jsme nechali na vystavujících, aby si vybrali, co je pro ně důležité. Jediná podmínka od FaVU byla, že v katalogu musí být jejich jméno. Přišlo mi zajímavé, že když jsme nechaly na uvážení napsat příslušnost k ateliéru, tak z pětatřiceti lidí si ateliér nechali napsat dva. Třeba pro mě to není to nejdůležitější, nepopisuje to přesně jejich zkušenost, a ukázalo se, že i diplomující s tím souzní. Ale obecně je rozměr informací, které o sobě chtěli sdělit, hodně různý.

BT: Za fotky vděčíme Polině Davydenko, a velmi poděkovat je potřeba Markétě Poláškové, která organizovala produkci celé tiskové části katalogu.

KO: Abychom nezněly jenom optimisticky, že všechno je skvělé, tak když se vrátíme k vernisáži, na tu se nepodařilo pořídit takové ty malé rozkošné dortové svíčky…

BT: Ale ony se pořídily! Jen nevím, jestli se to nestihlo, nebo nikomu nedošlo, že už je čas je na ten dort dát. Z toho také vznikla vtipná situace. Na závěr úvodní kurátorské řeči jsme měly v plánu vyzvat absolvující, abychom společně sfoukli svíčky na dortu, čímž zahájíme celou událost. Jenže ty svíčky chyběly! Takže jsme s Kačou improvizovaly, a nakonec jsme jako novomanželky ten dort rituálně rozkrojily. Ale absolvující se pak na něj hned vrhli, byl skvělý, a následovala performance.

Kača: Na tu jsme přizvaly Lady Gabi, protože si diplomantstvo přálo mít na vernisáži „šokující performance“ a Lady Gabi je ve věku jejich rodičů, takže nám přišlo, že splňuje jak požadovaný šok, tak zároveň generační přemostění. Měla náročnou pozici, protože vernisáž, kde už se všichni chtějí vrhnout na chlebíčky a jít se podívat na výstavu, je pro performance docela oříšek. Ale Gabi je skvělá umělkyně s velkou zkušeností, takže si publikum dokázala udržet.

---------------------

Eliška Jedličková: Moje dílo se jmenuje Křehká budoucnost. Pracovala jsem s plastovými pásky a figurami, které jsem prosvěcovala umělým zdrojem světla, a celá kompozice vytvářela stín. Stín v téhle práci hraje důležitou roli, protože doplňuje myšlenku křehkosti, pomíjivosti a proměnlivosti. Část absolvujících vystavuje v Domě pánů z Kunštátu a část v Distillery, to jsou velmi rozdílné prostory. Když jsem zjistila, že budu vystavovat v Distillery, tak jsem se ze začátku bála, protože tu práci jsem zamýšlela do čistého prostředí, a najednou jsem se ocitla na půdě mezi cihlami a fošnami. Ale nakonec to pro mě byla velká výzva a super zkušenost, ten prostor tu myšlenku úplně obrátil, jako by se v něm najednou začali pohybovat duchové té staré továrny. Při komentovaných prohlídkách pro mě nastal hezký moment, když se lidé nebáli do instalace vkročit a pohybovat se mezi těmi figurami.

KO: Jak jsem viděla i tvojí obhajobu, tak mi přijde, že ten prostor tomu dodal skvělý imaginační potenciál. Tu kinetickou část, která byla součástí díla, když bylo instalované na FaVU, jsi tady upozadila, ale nebylo to k neprospěchu věci, protože hodně velkou roli sehrál prostor a možnost mezi ty sochy vstoupit, stát se součástí situace. Vypořádala ses s tím podle mého názoru skvěle a šlo vidět, kolik to dílo má možností a jak se s ním dá zacházet dál. Máš nějaké další plány? Ať už pro to dílo nebo pro sebe?

EJ: Co se díla týče, tak bych chtěla dál pracovat s prostorem, protože od začátku bylo míněné, že kompozice a počet figur se budou měnit podle toho, kde se nachází, takže bych chtěla dál zkoušet různé prostory – i bizarní, nepřistupovat k tomu tak striktně jako ze začátku. Stran toho, co po škole – přestěhovala jsem se zrovna na Vysočinu, protože jsem se rozhodla odejít z města do přírody. Chtěla bych se teď rok věnovat volným sochám, začala jsem učit na částečný úvazek na restaurátorské VOŠce a do toho sama občas restauruju, takže rok po škole beru jako zkušební, na rozmyšlenou. Rozhodně bych chtěla pokračovat v umělecké sféře.

KO: A jakým zážitkem pro tebe byla příprava diplomantské výstavy? Překvapilo tě něco?

EJ: Pro mě to od začátku byla skvělá zkušenost. Přístup celého týmu byl profesionální, měli jsme schůze, kde studenti měli požadavky, jak chtějí, aby vernisáž probíhala, a bylo hezké, že se to ve výsledném programu otisklo. Samotná vernisáž pro mě byla emotivní – že se tam sešli naši nejbližší, kteří při nás stáli po celé studium, a zároveň to byl den, kdy jsme školu ukončili. Myslím, že ani já, ani ostatní na to nezapomeneme.

-------------------------------------

Denisa Ponomarevová: Už nějaký čas pracuju s digitální symbolikou a vizuálními formami digitálního prostoru, s ilustrativností a textem. Moje dílo Dramatikon jde do hloubky mých prožívání, intimních zkušeností a citových vazeb. V G99 v Domě pánů z Kunštátu jsem proto instalovala jakýsi textilní stan, na kterém se v mobilních zařízeních objevuje video. Součástí díla je ručně upletená dečka, kterou vyrobila moje máma, a doteď podle mě neví, že jsem tu dečku vzala. Možná se to dozví teď, ahoj mami! Pro mě je ta práce formální introspekcí, ale zároveň existenciální výpovědí, setkává se v ní mnohem více faktorů, než jen digitální tematika.

BT: Mě se líbí, jak je v katalogu zmíněno, že pracuješ s nevidomou částí v sobě samé. To může spočívat právě v té práci s kresbou jako procesem, který se rozkládá v určitém čase – v tvém případě jsou to velkoformátová díla zpracovávaná drobnou kresbou, přeneseně i ta textilní rovina, je to zkrátka velmi komplexní a zároveň vnitřně logická cesta.

DP: Ještě přemýšlím nad tím, jak to lépe uchopit. Pro mě je kresba intuitivní ve smyslu uvažování nad tím, jak uskupit motivy nebo jakou barevnost použít. Textilní tvorba pak vychází z kresby, i video je kresebné. Je to pro mě katalyzátor, kresba mi přináší přímý spád do hloubky. Mám pocit, že v této práci se nejvíc dotýkám nevidomých částí a práce s intuicí.

BT: Nemusela jsi ten projekt redukovat?

DP: Ne, a jsem za to ráda. Co vím z předchozích výstav, tak se práce vždy redukovaly, a byla jsem mile překvapená, že tady tomu tak nebylo. Součástí instalace jsou dvě velkoformátové kresby, pro projekt jich vzniklo víc, ale ty věci, které tam mají být, tam jsou. A i zpětná vazba mi přijde konstruktivní.

BT: Tvoje dílo je vystaveno v kontextu Lucie Bergamaschi a Karolíny Lubovské. Nezavazí ti tam jejich kontext? Nevím, jaké máš zkušenosti se skupinovými výstavami a nakolik se v nich materiálové a konceptuální narativy dublují nebo podporují, nebo naopak mizí. Tady to, myslím, vyznívá velmi podporujícím způsobem.

DP: Souhlasím. Naše díla jsou přirozeně formálně propojená a takový je i můj celkový dojem z výstavy – že se kladl důraz na to, aby každá práce vynikla.

BT: Napadá tě ještě něco, co bys k výstavě chtěla říct?

DP: Pro mě bylo velmi důležité to první setkání, po kterém jsem silně cítila, že to bude dobré. Opravdu jsem měla obavy, a odcházela jsem s pocitem, že se těším. A mám pocit, že až tou výstavou moje působení na škole skončilo – ne obhajobou, ne promocemi, ale tou oslavnou vernisáží.

BT: Jak ses cítila na podpůrných programech, jaký si z nich odnášíš zážitek?

DP: Nejvíc mě zaujala přednáška Kariny Kottové a Piotra Sikory, kteří přinesli uzemnění. Nejtěžší je začít – spojuje se víc věcí dohromady, je v tom zmatek, a Karina i Piotr o tom všem mluvili napřímo a odlehčeně, že jsem z toho opět získala pocit zklidnění, že cesta se vždycky najde.

BT: A co tě čeká?

DP: Se sestrou – dvojčetem, která je též vystavující absolventkou, budeme vystavovat na Slovensku v Banské Štiavnici. Pak mě na podzim čeká rezidence v Brno Artists in Residence, tu beru především jako příležitost ke zklidnění. Výstupem z ní bude výstava v G99 v roce 2025. Je skvělé, když má člověk kam upřít pozornost. Na škole několik let věnujeme pozornost jediné věci, dokončení studia, ale co pak dál? Záchytné body mi dávají chuť pokračovat. Každý tu možnost nemá a myslím, že se kvůli tomu může po škole dostavit pocit vyhoření. Vím, že moje zkušenosti jsou minimální, ale někdy se všechno nakupí a někdy je naopak prázdno. Je to i o důvěře – důvěřovat tvorbě a sám sobě.