Maja Štefančíková (SK)

Charakteristickým médiem slovenské umělkyně Maji Štefančíkové je procesuální performativní akce. Autorka se zabývá společenskými fenomény jako jsou práce, instituce či umělecký provoz; zkoumá a komentuje estetický prožitek, vnímání a paměť. Dlouhodobě se věnuje otázkám divácké percepce, kterou testuje prostřednictvím a nenápadných, mnohdy až neviditelných, prázdných, tichých nebo jinak subverzivních vstupů, jimiž se snaží aktivovat skryté roviny vnímání. V centru města, jehož historie je úzce spojena s politickou reprezentací proměňujících se společenských zřízení, autorka uskuteční migrující performativní akci se skupinou čtrnácti dalších umělců, kteří budou vytesávat prchavá melodická sousoší. Nástroje určené k opracovávání kamene se stanou nástroji hudebními, každý úder pak skladebným prvkem. Výsledkem však nebude koncert, nýbrž nehmatatelná zvuková „socha“, která bude dotvářet veřejný prostor z jiné perspektivy a která „rozezní“ otázky spojené s přístupem k tradiční sochařské tvorbě. Sochy z bronzu a kamene zdánlivě účinkují jako pevné a neměnné formy. Už antické damnatio memoriae nám však jasně říká, že ani nejstabilnější materiál nezaručuje jejich věčné trvání. Pomníky a památníky jsou tedy mnohem křehčí, než by se mohlo zdát. Akce reaguje nejen na kontextuální proměny veřejného prostoru spočívající v „bourání idolů“ zpravidla způsobeném politickými zvraty, ale pracuje i s kolektivní a individuální pamětí poučeného diváka, znalce historie i náhodného kolemjdoucího. Autorka tematizuje to, co při pohledu na sochařský objekt obvykle nevnímáme. Akcentuje sám proces jeho zrodu – modelování a přetváření materiálu i dynamiku těla tvůrce při práci, stejně jako zvuk, který vzniká během opracovávání kamene. Odklání tak pozornost od sochy jako neživé, strnulé a mlčící hmoty směrem k živé akci, k performativnímu aktu. Jako se tato zvuková socha znenadání objevuje, tak také mizí, aniž by zanechala fyzickou stopu.